Čo hovoríte na pravidlo „malé deti malé starosti, veľké deti veľké starosti “

Takto bych to nedefinoval. Spise bych to nazval rozdilnymi starostmi. U malych deti jsou starosti, protoze vetsinou z neceho nemaji rozum, musite na ne davat ustavicne pozor… u velkych deti je problem, ze uz maji svuj vlastni rozum a mysli si, ze danou vec delaji lepe nez vy a ze vase nazory jsou zastarale. Coz obcas muze byt sice pravda, ale pravdepodobne vetsinou jen prochazi pubertou. A protoze uz maji vlastni ‚rozum‘, nemusite se porad bat, ze neco provedou, ovsem kdyz uz neco provedou, tak to pak vetsinou stoji za to.

U maleho ditete se resi, ze vy rikate: „nesahej na to, nebo se spalis“ a dite to vetsinou akceptuje (nebo to akceptuje ve chvili, kdy se o neco opravdu spali). U velkeho ditete se resi, ze ono rika: „ty me omezujes, chci nosit tohle, budu to delat takto, davas mi malo penez…“ – a vase odpoved muze byt jakkoli smysluplna (byt zvolite kompromis), tak uz jen zalezi na danem diteti, jak moc ma skutecne rozum a vezme to – nebo to nevezme a extrem pak je, ze utece z domu, na vsechno se vykasle (proc taky neco delat, kdyz vy mu ‚nechcete vyjit vstric‘…), apod. A to jsou pak uz ony velke starosti. Pokud vsak mate ditko relativne normalni, je chytre, puberta s nim zase tak moc necloume a umi se ovladat, tak porad plati i „velke dite – male starosti“.

Především to není pravidlo, ale úsloví stručně vyjadřující převažující obecnou zkušenost.
Malé děti vyžadují častější a průběžnou starost se snáze řešitelnými problémy, u větších, společně se samostatností, jsou méně časté, ale spíše zásadnější, pomalu se blížící těm dospělým.
Samozřejmě je to individuální, podle konkrétních životních situací, ale minimálně výše ekonomických nákladů (výživného), s věkem dětí logicky narůstají.

vacsinou to je pravda